Pohádka o kouzelnému lomu (9. - 11.9.2016)

Loupezna akce

Bylo nebylo, za sedmero lesy a sedmero údolími Českomoravské vrchoviny se nacházel zatopený lom. A ten lom byl, milé děti, kouzelný. Uměl vyčarovat úsměv na tvářích unavených oddílů, které k němu dorazily během puťáku. Uměl z horkého a únavného dne vyčarovat příjemný a zábavný. Uměl osvěžit, rozesmát i unavit. Uměl zkrátka prázdniny udělat těmi pravými a nejlepšími prázdninami u vody.
Ale uměl také spolknout tábornické vybavení. Nejvíce mu chutnaly ešusy a kotlíky. Nepohrdnul ani lžící nebo vidličkou. Protože co lom schvátí, už nikdy nenavrátí.

Střih – konec léta 2016

Protože pohádka o lomu není žádná pohádka, ale pravda pravdoucí, domluvila se letos koncem léta parta miřetínských výchováků a vyrazila si užít poslední horký víkend právě k lomu zvanému Andrusák, který leží kousek od Skutče, na krásném tichém místě v lese. Ačkoliv vinou různých nenadálých komplikací byla nakonec skupinka trošku menší, než bylo původně v plánu, účast i tak byla slušná. Osm nadšenců (a pes) se na dva dny a dvě noci utábořilo poblíž lomu.

Užívali jsme si pohody – koupání, opalování, oheň, vaření v kotlíku, nicnedělání, procházky po okolí, spaní pod širákem a znovu dokola... Co dodat? Víkend v miřetínském duchu, jak má být.

A cestou zpátky, aby nám nebylo líto, že většina z nás se na puťák už pár let nedostala, jsme si prošli kus toho letošního, a sice cestu od lomu přes Skutíčko do Vrbatova Kostelce a odtud pěkně místním vláčkem na Pardubice. A na zastávce jsme se všichni shodli, že by to po té túře s batohem chtělo ještě jednou skočit do lomu...

Eva levorová


Loupežná akce (19. - 21.8.2016)

Loupezna akce

Pořád se vám chlubit s tím, jak na táboře všechno natíráme, opravujeme, uklízíme, to už je nuda. Pochlubit se ale dobytím vlajky, to je jiná. To se opakuje maximálně jednou za tři roky. Pamatujete? Nalistujte kroniku z roku 2013 a přečtěte si, jak to tehdy všechno probíhalo.
O uplynulém víkendu měli trampové na Brodě opět krušné chvilky. Nezalekli jsme se jejich nabitých koltů a odstartovali jsme válku.
Banda ve složení Roman, Ája, Denča, Mirka a Lucka měla jasné rozdělení pozic. Roman s Ájou jdou do boje, Denča a Mirka to jistí z bezpečné vzdálenosti ze stínu stromů a Lucka z chatičky číslo 13.
Vyrazili jsme fikaně po druhé straně řeky a v utajení bez baterek a za děsivého skřípění stromů ve větru (které nás vůbec neděsilo) jsme se dostali příkrým srázem nad říčkou Krounkou až k Poradnímu ohni. Tam jsme chvíli pozorovali cíl, a když jsme usoudili, že situace je klidná, překročili jsme divokou řeku a klestili si cestu hustým lesem až na jeho okraj. Odsud se Roman s Ájou proplazili vysokou trávou až k Jerrymu a jeho kumpánům a i přes hrozbu střelby od zkušených pistolníků neohroženě ukořistili jejich domovenku. Místo ní zanechali na místě zašifrovanou zprávu zapečetěnou pravou miřetínskou pečetí.
Jerryho výhružný vzkaz, který na nás čekal druhý den v táboře, nevěstil nic dobrého. Odplata nás jistě nemine.
Ani jsme si nevšimli a ukradená trofej, kterou jsme hrdě pověsili na Vosárnu, nám z tábora zmizela. Tak jsme se ujistili v tom, že i Jerry umí nepozorovaně dosáhnout své kořisti, a to klidně za bílého dne. Slibovaná odplata to ale zřejmě ještě být neměla. Co nás tedy čeká?

Mirka Kotlasová


Stmelování kolektivu - Dvojí pohled (22. - 24.4.2016)

tajny zavod

Jistě znáte Vackyho.
Vacky píše bakalářku.
Bakalářka má téma teambuildingový outdoorový kurz.
A takový kurz by se dal uspořádat kde? Přeci v Miřetíně.

Pátek 19:00
EVA – 15 min před plánovaným srazem už jsou skoro všichni na smluveném místě na Hlavním nádraží. Nejsme zdaleka jediná skupinka s batohy, spacáky a dalším tábornickým vybavením, řekla bych ale, že tentokrát jsme největší. K druhému turnusu se totiž přidal i ten třetí. Když stmelovat, tak pořádně.

ZUZKA – Přicházíme na Hlavní nádraží plni elánu a natěšeni na aktivně relaxační víkend. Nejprve se nám naši skupinu nedaří v tom davu lidí nalézt. Až později zjišťujeme že naše skupina je právě oním davem.
Zabíráme snad půlku nádražní haly. Ke všemu dobrou polovinu lidí vůbec neznám. To je ten třetí turnus, jak o něm stále všichni mluví? Kolemjdoucí lidé se na nás dost pochybovačně a posměšně dívají, venku zrovna není počasí na dlouhý pobyt v přírodě a naše krosny tyto plány bohužel více než zjevně prozrazují.



Pátek 19:49
EVA – Ve vlaku z nás cestující asi nemají bůhvíjakou radost, protože kvůli místenkám jsme nuceni přesadit půlku vagonu. Nicméně cesta vlakem utíká rychle, přestup stíháme, vše je v pořádku.

ZUZKA - Ještě před začátkem akce si znepřátelíme polovinu vagónu, který nuceně vysídlujeme z našich místenek. Alespoň že sedím, člověk se musí umět radovat z drobností. Obzvlášť v téhle těžké době. Cesta naštěstí rychle ubíhá, snad i díky wifi, která je ve vlaku volně k dispozici.

Pátek 21:45
EVA – vystupujeme z vlaku na nádražíčku ve Žďárci u Skutče, kde už na nás čeká vedení obou turnusů a začíná ten pravý teambuilding. Vacky udílí instrukce a počáteční aktivita rozdělí skoro všechny do šesti menších skupinek a přichází první úkol: dostaňte se do tábora tak, abyste prošli všechny očíslované body na mapě. Ups. To čekal málokdo. Ale zdá se, že všichni poměrně statečně a odhodlaně vyrážejí na cestu. Já jsem na trase coby pozorovatel – můj úkol zní vše sledovat, ale nezapojovat se a nic neřešit. Pokud tedy nepůjde o život. Ehm, to vypadá povzbudivě. Nicméně jakožto nadšenec do nočních pochodů a podobných akcí jsem spokojená: batoh je celkem lehký, boty pohodlné, oblečení mám teplé. Není nač si stěžovat. Držím se s první polovinou osazenstva.

ZUZKA - Po přestupu v Pardubicích a nekonečném kodrcání se místní lokálkou konečně vystupujeme ve Žďárci u Skutče v domnění, že se jedná už o poslední mezizastávku. Venku je tma a zima. Navíc na nás zřejmě chystají něco úplně jiného, než jsem si představovala. Během dost zmatené (zmást nás byl zřejmě účel) rozřazovací hry jsme rozděleni do pochybných skupinek a světe div se, jsem s lidmi, které vůbec neznám. A ne, nebyla to poslední mezizastávka, nýbrž výchozí bod pro noční několikakilometrový pochod do tábora s “plnou polní”.
Nezbývá mi nic jiného než se držet druhé poloviny osazenstva.


Pátek cca 22:50
EVA – přicházíme na smluvené místo v lese, kde už na nás čeká Pavel – voják, který nám demonstruje nějaké to vybavení pro přežití v terénu a skupinkám dává druhý úkol: rozdělejte oheň, uvařte si čaj a opečte buřty. Jednu nevýhodu funkce pozorovatele má – nejste skupinka – nenesete batoh s proviantem – nemáte buřta. Na tomto stanovišti je už patrné, že všichni nejsou nápadem nočního putování úplně uneseni. Některé obličeje prozrazují lehkou deziluzi, únavu, … no, popravdě možná i zárodek nenávisti vůči organizátorům.

ZUZKA - Po asi hodině a čtvrt pochodu přicházíme na smluvené místo, které již zdálky vidíme díky zapáleným ohništím. Na lesní křižovatce na nás čeká jakýsi člověk v maskáčové uniformě a dává nám instrukce k rozdělání vlastního ohně a přípravy čaje a opečení buřtů. Nechápu, proč bych si měla chtít opékat buřt a vařit čaj v noci, uprostřed lesa, když jediné, co opravdu chci, je dostat se do tábora a jít si lehnout. Popravdě tenhle večer jsem chtěla prožít úplně jinak. Vstávala jsem v 5 hodin ráno, jsem unavená, mám mokro v botech a přítel je v úplně jiné skupině než já. Opékání buřtů je v tuto dobu opravdu to poslední, co by se mi chtělo dělat. Nenávidím organizátory!

Sobota 00:45
EVA – první tři skupinky odcházejí od ohnišť a já s nimi. Jdeme dál směrem do tábora. Víceméně bez bloudění a poměrně kompaktně (ačkoliv se nám jedno zákeřné křoví hodnou dobu nechtělo vydat dva pochodující) přicházíme k táboru. Je pravda, že sem tam při čekání na pomalejší členy skupiny si někdo sedne na silnici a tváří se, že nemůže dál, ale vždycky brzy zjistí, že to byl jen klamný pocit a nohy ho ještě kousek dál donesou.

ZUZKA - Nemohu se zbavit dojmu, že bloudíme. Možná je to tím terénem, kterým jdeme. Připadá mi nepravděpodobné, že by organizátoři zvolili trasu skrze čerstvě zaseté pole, pohnojenou louku atd. Občas (ve vzácných chvílích, kdy se “vedení” dohaduje, kudy pokračovat) si posteskneme a navzájem se politujeme s druhou slečnou z druhého turnusu, která je ovšem v jiné skupince a skupinky přeci nemohou jít pohromadě, ale každá musí s odstupem. Ksakru!

Sobota 02:20
EVA – zhruba touto dobou jsme už v klubovně, kde na nás čeká výborná zelňačka, teplý čaj a spousty čerstvého chleba. Pochutnáme si a odcházíme spát. Druhá polovina účastníků sice přichází o něco později, ale zdržení není nijak dramatické. Někteří se trochu obávají, zda se nenajdou tací, kdo si s rozedněním sbalí a zbytek kurzu odmítnout absolvovat, naštěstí se tak nestane.

ZUZKA - Zhruba touto dobou většinou už 5 hodin spím. Takže z toho, že teprve dorážíme do tábora, opravdu nadšená nejsem, dál mě poslední hodiny hnala jen postupující letargie a jistota, že na zítra ráno si domluvím odvoz a z tohohle blázince vypadnu. Po příchodu jsem tak naštvaná, že na žádnou pitomou zelňačku a suchej chleba nemám ani pomyšlení. Jdu spát! Ráno odjíždím!

Sobota 09:30
EVA – co si budeme povídat, vstávání je krušné. Zvláště my, noční tvorové, kteří jsme plni dojmů po třetí hodině ulehli do postele a oka nezamhouřili další dvě hodiny, jsme malinko rozlámaní. Ale dobrá snídaně a příslib zajímavého programu vše napraví.

ZUZKA - Včera pochod smrti až do 2 a budíček v 9:30? To už si tu ze mě vážně někdo dělá srandu. takhle si aktivně relaxační víkend opravdu nepředstavuji. Nechci snídani a zajímavý program. Chci vysvětlení!

Sobota 10:45
EVA – vypuká první velká hra – táborem a jeho okolím se pohybují dobyvatelé surovin, jejich ochránci a zloději. V táboře obchodníci směňují suroviny a opravují tak imaginárně chatičky, jídelnu, marodku atd. Já coby zloděj chytám chudáky, kteří se vlečou od kamenolomu… Co chudáky, já jsem na ně sama, kdežto jich je spousta. A ještě si někteří drze jezdí na koloběžkách. Kdo si hraje, nezlobí.

ZUZKA - Cože ono se bude něco hrát? Čekala jsem, že nás jen tak ze srandy poženou dalších 12 km třeba zpátky nebo kdo ví kam. Nakonec se zdá, že opravdu alespoň část programu bude tak, jak jsem si ho představovala. Neříkám, že už nejsem roztrpčená, všechno mě bolí a boty mám samozřejmě stále mokré, ale kdo si hraje, tak se tak moc nezlobí.

Souteze Sobota 15:00
EVA – po obědě a zaslouženém poledním klidu začíná odpoledne, složené z drobných soutěží na více stanovištích, které si připravila Stáňa. Jednotlivé skupinky si vyzkoušejí společnou jízdu na lyžích po táborové louce, týmový transport míče na vratké konstrukci nebo třeba jaké to je být lahví od piva plující řekou za lodí, když vás navíc zdržuje otvírák. A aby toho nebylo málo, tou dobou už má každá skupinka vylosovaných sedm „táborových“ slov, z nichž...

ZUZKA - Po obědě jsem alespoň částečně dospala noční pochod a docela mi to pomohlo. Svůj odjezd domů možná odložím… prozatím. Navíc na odpoledne se plánují nějaké další hry, tak dám pořadatelům ještě šanci si vyžehlit to noční utrpení.

Sobota 20:00
EVA – večeře v nás zmizela jako nic a my se scházíme v klubovně k poslední společné aktivitě. Dříve než propukne slibovaná volná zábava, každá skupinka má za úkol odprezentovat svou píseň za využití vylosovaných slov. Takové perly čekal málokdo, písničky se neskutečně povedly a my se u nich bavili úplně výborně.

ZUZKA - Rýmovat a zpívat? Tohle po mně už opravdu nikdo nemůže chtít. Na seznam si k fyzické a psychické újmě připisuji ještě ponížení a nactiutrhání. Tenhle víkend už opravdu nic jen tak nepředčí. Naštěstí se ale ztrapňujeme všichni společně jako kolektiv, a tak má osobní trapnost naštěstí není tak výrazná.

EVA - Vybrat jednu ukázku z tak skvělého materiálu mi zabralo víc času, než sepsat celý příspěvek, ale tady ji máte /zpívejte na melodii Bláznovy ukolébavky/:

Ach, můj knedlíku, já mám hlad,
a v břiše už mi kručí.
Lépe měl jsem si tě hlídat,
ta myšlenka mě mučí.

Proč měl bych vám lhát, teď jsem tady sám,
jen s kytarou svou písničku zpívám.

Ach můj knedlíku, já mám hlad,
chce se mi spát, fakt se mi chce spát.
Ale nééémám spacák, já prostě nééémám spacák.
I přesto spím.


Neděle 10:00
EVA – ano, vidíte dobře, až kolem desáté jsme se v neděli sešli na snídani. A o hodinku později na vyhlášení vítězů celého snažení. Potom už jen úklid a cesta na vlak – tentokrát trapně krátká, jen do Krouny na zastávku.

ZUZKA - Dnes brzká snídaně a rychle pryč, než někoho napadne že by se tu mohlo třeba ještě pracovat nebo tak něco. Proběhlo vyhlášení vítězů a já mezi nimi, jak se zdá, nejsem. Překvapeni? Já tedy ne, byla jsem ráda, že jsem celou tu akci vůbec přežila! Ještě abych ze sebe vydávala nějaké zásadní výkony.

Souteze Neděle 14:20
EVA – a jede se domů. Rychlík, na který máme přestoupit v Pardubicích, solidárně nabral cestou z východních končin půl hodiny zpoždění, abychom stihli bez problémů přestoupit.

ZUZKA - Nebudu vás unavovat tím, jak jsme se dostali z tábora na nástupiště a z něj pak dál. Nejdůležitějším okamžikem tohoto dne byl příjezd do prvního náznaku opravdu pokročilé civilizace, tedy do Pardubic. Moje první kroky vedly do Costa coffee, které je umístěno přímo ve vestibulu Pardubického nádraží a každým dalším douškem horkého tmavého potěšení jsem cítila, jak se ze mě zase pomalu stává ten veselý člověk plný elánu, který v pátek v Praze nasedal do vlaku vstříc úžasným zážitkům a odpočinku v přírodě.

Neděle 17:20
EVA – loučíme se na Hlaváku a míříme domů.

ZUZKA - Na Hlaváku se ani příliš nezdržuji s loučením. Domu, domu, domu! Do vany a do tepla, oblečení spálit. Boty zahodit a krosnu roztrhat. Když to ale vezmu kolem a kolem, nebylo to zase tak hrozné ;).

EVA:
Více či méně stmeleni,
k metru se znaveně ploužíme,
A protože nám se nelení,
do lesů vrátit se toužíme.


Ehm. Pardon. To asi zapůsobil ten kolektivní duch...

ZUZKA:
Více či méně zlomeni,
domů se dostat toužíme,
Až zmizí končetin bolení,
někdy se zase vrátime.


Ehm. Pardon. Já přemýšlela nahlas?

Zuzana Velíšková Eva Levorová


7. brigáda roku 2015 - bouračka (21. 8. - 23. 8.)

brigada

V pátek 21. 8. 2015 se několik z nás vypravilo opět do Miřetína. Léto už končí, tábor je za námi a na řadě je bouračka. Když jsme se večer všichni v našem Miřetíně sešli, tak po večeři následoval mimo karetního klučičího souboje i dívčí souboj v Člověče, nezlob se. Když nás všechny Denča na plné čáře porazila, zabalili jsme spacáky, karimatky a vyrazili jsme směrem ke Střelnici. Cestou jsme udělali malou zastávku na Jerryho Brodě a pak "suchou nohou" přes brod a nahoru na Poradňák. Když nastal čas jít spát, rozdělili jsme se na dvě party. Jedna parta se rozhodla pro přespání pod širákem, druhá zase pro pohodlí táborových chatiček.
      Druhý den ráno jsme se opět sešli všichni na snídani a práce mohla začít. Jelikož byly ze stanů vyndány matrace a i plachty byly sundané, šlo nám to rychle. Stany jsme rozebrali téměr během dopoledne a po poledním klidu následovaly práce jako vykopání čehosi na začátku cesty na měsíční, co nejspíš má zabraňovat vodě :-). brigada Dále se sundavaly všechny cedule a značky v okolí tábora a balily se do folie, vyhrabávalo se listí a bláto z příkopů u jídelny a nejspíš ještě nějaké další práce. Večer jsme se vydali na menší procházku do Otradova, pozdravili jsme chataře, odevzdali v lese nalezené klíčky od auta a zase se vrátili do tábora.
    Poslední den letošní bouračky už zbývalo jen pár věcí, které se musely dodělat. Matrace a polštáře se přesunuly z chatiček do jídelny, poskládaly se prostěradla a deky, zavřely se okenice u chatiček, posbíraly se odpadky v táboře a pár dalších maličkostí.
   Společně jsme se krásně rozloučili s letním Miřetínem a zavzpomínali jsme na našich krásných čtrnáct dní na táboře. Teď už máme tábor prázdný a můžeme se těšit na další rok!

Tereza Štiková


6. brigáda roku 2015 (25. – 28. 6.)

natírání střech chatiček montáž zrenovovaného nábytku v chatičkách
broušení marodky,broušení WC natírání WC interiér
penetrování WC exteriér natírání WC exteriér
natírání střechy WC natírání vodovodních trubek
dovoz a rozvoz štěrku oprava příjezdového mostu
broušení kuchyňských stolů natírání kuchyňských stolů
napouštění stanových podlážek opravování stanových skříněk
natírání stanových skříněk stavění stanů
sekání trávy elektrikaření
nošení matrací do chatek odokenicovávání chatek
uklizení všeho a všude .....................

        A to je jen to, o čem vím a na co jsem si vzpomněla.

     brigada

Mirka Kotlasová


5. brigáda roku 2015 (19. 6. - 21. 6.)

brigada

Tato brigáda nese přízvisko „Šárčina“. K jejímu zorganizování totiž vedla zcela nevinná otázka, pronesená právě Šárkou: „A ten třetí víkend v červnu, mezi těma dvěma brigádama, tam máme volno?“ A ačkoliv to tak do té chvíle vypadalo, rázem tradáá, volný víkende, pojede se zase makat na tábor.
      Vyrazilo nás tentokrát celkem málo, dohromady rovných dvanáct zástupců obou turnusů a všech generací. V pátek jsme všechno obhlédli a rozdělili se do skupin. Co na tom, že některé čítaly právě jednoho člověka a že mnohdy jedinec spadal zároveň do více skupin! Když šéfujete sami sobě, aspoň si nemůžete odporovat nebo se nařknout z flákačství a kazit tak týmovou morálku.
brigada       Vědomi si toho, že na nějaké okounění nejsou čas ani lidi, pustili jsme se v sobotu zrána do práce a během jednoho a půl dne jsme tak stihli: natřít bezmála polovinu z celkového počtu 120 stanových podlážek, doškrábat a na malování kompletně připravit celé zadní záchody, finálně natřít emailem všechny kuchyňské stoly, dvacet šuplíků do nich a dřezy, smontovat nábytek ve všech zbývajících chatičkách, obrousit a natřít hromadu stanových skříněk.
      No a během večera jsme také ověřenými vědeckými metodami předpověděli, koho čeká jaká budoucnost, na kolik dětí se kdo může těšit, a zjistili, kdo v budoucnu bude mít trvalé bydliště na Poradňáku. To byste chtěli vědět, že jo?

Eva Levorová


4. brigáda roku 2015 (12. 6. - 14. 6.)

brigada

Druhý červnový víkend byl nabitý a pro brigádu trochu zabitý. Konal se totiž známý hudební festival Votvírák, a kdo nebyl v Milovicích, tak se veselil v Praze. Je tedy jasné, že se to muselo odrazit na počtu zúčastněných jedinců. Nicméně se našli i tací, kteří se odhodlali, hodili Prahu za hlavu a vydali se užívat si blížícího se léta do Miřetína. Z našeho druhého turnusu vyjelo pouze jedno auto se skromnou posádkou dvou lidí – mě a Blanky. Nutno dodat, že jsme měly předvoj, a tím byl Jerry, který se do tábora řítil už v pátek dopoledne. Avšak účast třetího turnusu také nebyla nijak valná, dohromady bychom se mohli spočítat na prstech pravé a levé ruky. Abychom to vyjádřili čísly, 13,5. Mezi otřelými táborníky se objevily i ratolesti, které počítám za půl z důvodu jejich nízkého věku a malého vzrůstu.
      S Blankou jsme dorazily k přední bráně tábora v pátek asi v půl dvanácté večer a, světe, div se, nikde nikdo. Byla jasná noc, vál teplý vánek, což nás v Miřetíně hodně udivilo. A tak jsme šly za světýlkem, které vyzařovalo z klubovny. Zaradovaly jsme se, když jsme u stolu spatřily sedět dvě známé tváře a jednu neznámou. Culili se na nás Ježek s Lukášem a neznámý, který nám byl vzápětí představen – Zbynďa. V klubovně vládl nezvyklý klid, zamířily jsme proto do kuchyně za Jaruškou. Jak je známo, všichni se vždycky točí kolem ní, takže šance potkat ještě někoho dalšího byla vysoká. A taky že jo. Jaruška byla obklopena Pepou, Maruškou, „malým“ Mrkousem a Sejčkem. Po vřelém přivítání jsme si s Blankou šly vybrat chatičku, abychom měly kde spát. Všichni jsme se pak přesunuli do klubovny, kytary hrály, zpívalo se, kecalo se, ale protože už bylo dost pozdě a věděli jsme, že nás v sobotu čeká spousta práce, odebrali jsme se do chatiček a díky miřetínskému vzduchu hned usnuli.
      Ráno jsme se v našem komorním složení sešli v kuchyni, kde byla připravena snídaně. Pořádně jsme se nadlábli křupavými rohlíčky s pomazánkou a rozděleni Ježkem jsme se vydali pracovat. Mě s Blankou čekal nábytek v chatičkách – obrousit a natřít. Chopila jsem se tedy brusky, Blanka štětce a rozjely jsme to. Zbynďa se snažil brousit podlahy ve zbylých třech chatkách, jenže brusce se nejspíš nechtělo, tak mu dovolila obrousit pouze půlku jedné podlahy. Zbynďa byl tedy převelen na okna. Mrkous a Lukáš opracovávali bruskou kovové konstrukce, které pak Miloš stříkal bílou barvou.
      Počasí nám přálo až do oběda, zdlábli jsme výbornou česnečku s krutónkama a sýrem a s Blankou jsme si udělaly poledňák na dekách. Od dvou hodin začalo lehce krápat a hřmít, tak jsme se raději přesunuly pod stříšku u zadní brány, abychom mohly ve své práci pokračovat. A udělaly jsme dobře – najednou se rozpršelo, začaly lítat blesky, z deště se staly kroupy, ale my vesele brousily a natíraly. Přerušila nás až večeře – palačinky s tvarohem a marmeládou. S plnými bříšky jsme ještě dodělaly rozdělanou chatku a šly do sprchy. S ostatními jsme se potkali zase v klubovně a plynule navázali na páteční večer. Opět se hrálo na kytary a zpívalo, vyprávěli jsme si příhody z tábora, prostě jsme se dobře bavili.
      Ráno svítilo krásně sluníčko, po dešti byl svěží vzduch, takže jsem s chutí popadla brusku, Blanka štětec a makalo se dál. Naše pracovní nasazení zaslouží velkou pochvalu, můžeme vám s radostí sdělit, že nábytek ve všech dvaceti chatičkách je obroušen a natřen!! Byla to dřina, ale ten pocit za to stál. Těšte se na výsledný efekt.
      Lukáš s Mrkousem ještě svářeli novou závoru na zadní bránu, aby nám tam v létě nechodil nikdo cizí. Po obědové gulášovce jsme se pomalu zabalily a vyrazily směr Praha. Znavena, ale šťastna jsem ulehla do postele a spala do druhého dne, kdy mě vzbudil budík, a já musela do práce.

Šárka Kubíčková


Školení táborových pracovníků (22. 5. - 24. 5.)

brigada

Třetí květnový víkend jsme společně se třetím turnusem prošli školením: „Jak být správný vedoucí“. Školení se konalo v Hostivařském parku v nám do té doby neznámých prostorách „Staré rybářské klubovny“. Sešli jsme se již v pátek odpoledne a školení tak mohlo pozvolna začít výukou nových vedoucích a praktikantů. Naši zkušení zálesáci předávali své moudrosti a vědomosti všem, kteří o ně měli „i neměli“ zájem a na oplátku jsme se dozvěděli něco málo z psychologie a pedagogiky dětí. Poté, to jsem vyčetla z obličejů většiny z přítomných, když jsem v sobotu ráno na místo určení dorazila i já, byl večer ponechán bujaré zábavě…
Sobota se nesla v duchu všemožných zákonů, se kterými se můžete jako výchovný pracovník setkat při práci s dětmi na táboře…
Nejprve jsme vyslechli rozsáhlou přednášku na téma: Práva a povinnosti výchovných (a všech ostatních) pracovníku, která by se dala asi nejlépe shrnout těmito slovy: „Nejdůležitější je vyvinit se!“ Plynule jsme přešli k praktickým ukázkám různých her, které jsme využili pro rozhýbání našich ztuhlých těl a pak jsme se s chutí zaposlouchali do, někomu již důvěrně známé, přednášky našeho zdravotníka Jardy. Dále jsme si osvojili základy práce s dětmi a vyměnili jsme si cenné rady na toto téma! Také jsme absolvovali společné předčítání nově upraveného táborového řádu… K večeru došlo i na skupinovou práci a to při získávání znalostí v oblasti BOZP.
A z večera se velmi rychle, díky skvělé zábavě a příjemnému prostředí, stalo ráno…
Poslední den našeho „soustředění“ jsme doladili načatá témata předešlého dne, která se opět týkala především práce s dětmi a znalostí lesní moudrosti, což byl poslední bod společný oběma našim turnusům, po kterém se naše druhoturnusová část odebrala k domovům a zajisté vstřebávala to nepřeberné množství utržených informaci…
A to vše pod starostlivou vařečkou naší Jarušky!

Klára Lisá


3. brigáda roku 2015 - Koubičův román (7. 5. - 10. 5.)

brigada

Předem se omlouvám, že zápis do kroniky o průběhu třetí brigády píši kvůli pracovnímu vytížení se zpožděním. Nicméně abych to alespoň částečně vynahradil a vžil se opět do těch prací strávených chvil v táboře, využil jsem své služební cesty do Brna a následného přesunu do Pardubic a udělal si malou zajížďku. Těm v zeměpisu vzdělanějším z vás již jistě došlo, kde právě sedím a píši tyto řádky. brigada Je strašně zvláštní být v táboře úplně sám. Všechno je zamčené a nikde ani noha. Jediný, kdo se zatím ukázal, byli nejspíš lesníci v obřím terénním voze, kteří táborem projížděli a měřili si to prapodivné individuum v obleku podezíravým pohledem. Nedivím se, že jsem jim sem příliš nepasoval.
Ovšem být tu sám má i světlé stránky. Mohu nerušeně běhat po táboře a třeba i skákat přes studnu, nikdo mě nevyhání ven z auta na deku a na sluníčku nemusím mít čepici. Nejlepší ale je asi to, že nejsem celý ulepený a zpitomělý od barvy, kterou jsem při poslední brigádě stříkal Vosárnu a chatičky. Tím se dostávám k důvodu, proč tu vlastně jsem, a to je ten, že vám musím pravdivě a nezkresleně vylíčit události víkendu minulého.


Takže:

Na cestu do Miřetína jsem se kvůli firemní oslavě vydal až v pátek ráno, události dne a večera předešlého nechť tedy vylíčí někdo, kdo tu byl dříve. Svému nevelkému vozu Suzuki Swift, přezdívanému též díky své dobře maskované přepravní kapacitě Miřetínský autobus jsem velel z pozice řidiče já a jako svého zástupce jsem tentokrát vzal osobu nejpovolanější a to svou mamku, která již dlouho projevovala zájem o to se do tábora podívat. Když přislíbila, že nám při práci v táboře pomůže a že se to obejde bez neustálého napomínání, abych se teple oblékl a dobře se držel, abych nespadl ze žebříku, jsem tedy svolil a přibral ji do party. Posledním členem mé posádky byla slečna Káťa brigada ze třetího turnusu, která v přípravě na náročný program skoro celou cestu prospala. Během naší cesty přišla direktiva přímo z úst nejvyššího velitele rekonstrukčních prací a božského pána Všehomíra Ježka, že máme cestou zajistit naprosto nepostradatelnou surovinu, a to petržel do polévky. Bez ní by pověstná přeplněná penze kuchařky Jarušky zkrátka nebyla kompletní.

Právě přijel pan správce a s bambitkou nabitou ostrým žaludem se mě přišel zeptat, jestli tu na někoho čekám. Vysvětlení důvodu mé přítomnosti ho zřejmě uspokojilo, a tak mi bylo uděleno povolení zde nadále setrvat.

Ale zpět k brigádě. Po příjezdu a vydatném obědě v jídelně nám všem byla přidělena práce odpovídající našim zkušenostem a tělesné konstrukci. Holky šly cosi natírat nebo zametat a já byl pověřen vystřídat mistra Miloše a nastříkat tlakovou pistolí barvu na zbylé neobarvené plochy v táboře. Jmenovitě štíty chatek, Gizelu a celou Vosárnu. Práce to bylo jako na kostele, takže jsem se vybavil patřičným ochranným oděvem, několika rouškami na ústa a dal se do díla. Další parta sluncem a větrem ošlehaných a do (horní) půli těla svlečených fachmanů ze třetího turnusu brousila a natírala střechy chatek krásným odstínem měděné barvy. Skupina brusičů a brigada brusinek složených ze zástupců obou turnusů zatím pečlivě brousila a olejem napouštěla zbývající nábytek vystěhovaný z chatiček. Více podrobností o probíhajících pracích jsem bohužel přes svůj ochranný štít zacákaný od barvy nepostřehl, a tak o nich nemohu přinést žádné svědectví. Z informací, které jsem získal, však doplním, že další skupiny natíraly chatky zevnitř odolnou barvou a ochranným lakem proti nenechavým dětským ručičkám a v kuchyni jistojistě panoval čilý ruch ve snaze zajistit nám vydatnou a chutnou stravu jako odměnu za vynaložené úsilí.

Večer se pak nesl již tradičně v duchu společného družení a poznávání se mezi našimi turnusy v klubovně. Když padla tma, vydala se skupina nejodvážnějších z nás ještě prozkoumat situaci na měsíční louce a jelikož byla příznivá, rozhodli jsme se zde ještě na pár hodin usadit a rozdělali jsme si malinký ohníček. To vše samozřejmě za dodržení všech bezpečnostních opatření a v souladu s učením lesní moudrosti, kterou vštěpujeme našim malým táborníkům. Během večera se sice někteří ze členů třetího turnusu kvůli své zatím nedokonalé znalosti okolí ztratili v lese,

........

brigada ale nakonec jsme se všichni opět šťastně shledali v našem hromadném ležení, které bylo i tentokrát zřízeno v jídelně, a za zvuků dvacetihlasného chrápaní ze znavených hrdel jsme spokojeně usnuli.

Sobota pak již nebyla ničím zvlášť zajímavá, jelikož si každý hleděl své přidělené práce a tábor se nám začal krásně vybarvovat do nových a moderních odstínů. Za zmínku snad stojí jen to, že při večerní družbě se nám v klubovně sešla velmi zajímavá kapela složená ze 3 kytar a basy takových rozměrů, že by místo ní mohli přijet v autě do tábora další 3 lidé. Však zmožen výpary z jemně rozstřikované barvy odstínu ohnivý mahagon a síly tohoto hudebního prožitku jsem se brzy odebral k zaslouženému odpočinku, a tak nemohu o dalším průběhu večera vydat patřičné svědectví.

brigada Neděle se pak nesla ve znamení dokončování některých prací, úklidu a postupných odjezdů. Jelikož jsem odmítal tábor opustit, dokud nebudou všechny povrchy perfektně pokryty barvou, a to včetně mé tváře a vlasů (roušky došly a helma mi padala), vyrážel tentokrát již plně obsazený Miřetínský autobus zpět směr Praha až kolem páté hodiny. Cesta byla poklidná, a poté co jsem rozvezl všechny členy své posádky na určená místa, vrátil jsem se domů a upadl do postele k zaslouženému odpočinku.

Tak a takhle jsme si to tu, milé děti, užívali. Kdo byl, potvrdí, a kdo nebyl, tak má smůlu, protože to bylo opět super. Pokusil jsem se během své návštěvy pro všechny nepřítomné nafotit co nejlépe zaschlé výsledky naší práce, takže doufám, že je náš všemocný administrátor Pepa umístí někde v okolí tohoto článku, abyste se mohli potěšit výsledkem, stejně jako jsem se těšil já.

brigada Nyní se však hodina již nachýlila a já budu muset chtě nechtě tábor opustit. Navíc lesníci, kteří se právě vraceli z lesa, na mě koukali ještě ošklivěji než předtím a nerad bych, aby to vypadalo, že mám zde v táboře nějaké nekalé úmysly. Doufám, že příště už se tu s co nejvíce z vás potkám, abych vám místo vlastní práce mohl radit a říkat, co máte jak dělat.


Tak šmidra vydra a zase příště!



PS: Právě dorazila kuchařka Jaruška, která se sem přesunula s předstihem, aby mohla tábor zabydlet a navařit pro partu, která tento víkend přijede zdít komín. To jen tak na okraj a teď už vážně mizím.

Honza Kouba


2. brigáda roku 2015 - Prvomájová (30. 4. - 3. 5.)

brigada

Poslední dubnový den nebyl jen ve znamení pálení čarodějnic, ale i my, milovníci našeho tábora, jsme se slétli v Miřetíně, abychom mohli přiložit ruku k dílu při rozsáhlých úpravách celého táborového areálu.
Většina brigádníků dorazila ve čtvrtek večer a ani my jsme mezi nimi nechyběli. Z našeho turnusu se nás sešlo opravdu mnoho – více jak 15 hlav, více jak 30 rukou. Další dvě ruce se k nám přidaly v pátek, kdy přijela Nikča z Hradce. Celkový počet neznám a myslím, že bych se nedopočítala. Bylo skvělé vidět, že se tábor zase hemží lidmi. Po krátkém posezení v klubovně jsme ulehli ke spánku, abychom načerpali co nejvíce sil na práci.
Ráno nás už v 8:00 čekala snídaně, rybičková pomazánka. A pak se šlo na věc. Jak jinak oslavit Svátek práce než prací... a že jí bylo! Rozdělili jsme se tedy do týmů, které měly své specifické úkoly. Byly skupinky brusičů, malířů, dřevorubců, sypačů, kominíků a kuchařů, později i „montážníků“ a „rozmontovážníků“. Abyste měli představu, co se vše dělo, tak zde jen stručný výčet: vymalovávaly se chatičky zevnitř a natíraly zvenčí, brousily se podlahy, postele a skříňky v chatičkách, které se také nově lakovaly, byla nainstalována nová kamna, na příjezdové cestě se popelem zasypávaly největší díry, kluci řezali dřevo (spoustu dřeva), barvily se obroušené konstrukce stanů a v neposlední řadě se vyměňovaly lednice. Práce bylo až nad hlavu, čas však neúprosně běžel. Naobědvali jsme se asi o půl páté, byla nám naservírována skvělá burgundská omáčka s houskovým knedlíkem, a bez poledního klidu jsme se znovu dali do práce. Než jsme se nadáli, nastal večer a neuvěřitelně hustá tma přikryla tábor. I když nám počasí poměrně přálo, jen párkrát spadlo deset kapek, tak první noc měsíc zpoza mraků nevystoupil. Po vydatné večeři (tentokrát francouzské brambory) a vytoužené sprše jsme si povídali v klubovně, kytary hrály, zpívalo se a všichni byli pohlceni úžasnou miřetínskou náladou.
brigada V sobotu jsme se nastartovali také kolem osmé hodiny, snědli křupavé rohlíčky s budapešťskou pomazánkou a opět jsme se s chutí dali do plnění svých úkolů. Sice se zdálo, že práce vůbec neubývá, ale naopak. Bylo vidět, jak chatičky prokoukly, což nás stále více nabíjelo pozitivní náladou. Pro doplnění energie jsme si pošmákli na dukátových buchtičkách, které neměly chybu. Boule za ušima jsme museli rychle strávit a po krátké pauze se šlo pokračovat. Svítilo sluníčko, pampelišky se vesele usmívaly z louky a my si užívali pocitu, že se tábor stává hezčím a hezčím. Opět se neskončilo dříve než se soumrakem. Sobotní večer byl také velmi vydařený, dokonce jsme se s pár nadšenci vydali k Tůňce a hodili si kamínek, abychom se do Miřetína vrátili. :) Na cestu jsme ani nepotřebovali baterku, protože měsíc téměř v úplňku svítil jako o život. Bylo prostě krásně.
Nedělní ráno bylo těžší než předchozí – únava se už ozývala a moc se nám vstávat nechtělo. Ale paštiková pomazánka a kakao nás ze spacáků dostaly. Poté jsme se snažili ve svých pracovních týmech dodělat co nejvíce rozdělané práce, abychom mohli s čistým štítem Miřetín opustit. Během dopoledne začalo brigádníků ubývat a jako poslední z posledních jsme o půl páté vyrazili směr Praha.
Tři dny v Miřetíně byly opravdu hodně náročné, alespoň po fyzické stránce, ale všichni jsme se vraceli ve skvělé náladě a s příjemným pocitem, že jsme udělali zase kus práce a že se někteří z nás za čtyři dny vrátí a bude se pokračovat. Nesmírně se těšíme na výsledek, který bude jistě „epesrádes“. :)

Šárka Kubíčková


1. brigáda roku 2015 (31. 3. - 6. 4.)

brigada

Vacky zahajuje:

První skupina brigádníků přijela na tábor už v úterý. Druhá část, vedená mnou, přijela ve středu večer vlakem a třetí v pátek večer auty.
   Cesta vlakem proběhla bez větších problémů a zdárně jsme dojeli do cíle. Tedy když nepočítám, že jsme v Praze nastoupili do špatného vlaku, který nás neplánovaně vyložil v Kolíně. My byli nuceni rychle přestoupit, ale nedalo se nic dělat - v Pardubicích nám ujel přestupní vlak. Avšak dvě hodiny strávené na Pardubickém nádraží nezůstaly nevyužity a posloužily k bližšímu seznámení mezi lidmi z druhého turnusu a nového-starého třetího turnusu, který se po několika letech vrátil z Kutřína do Miřetína.
   Po příjezdu už nás čekala teplá večeře a hned po ní pracovní porada. V plánu bylo malování chatiček. Z toho důvodu většina z nás spala celou brigádu v jídelně.
Další den nám počasí vytřelo zrak a dalo jasně najevo, že si žádné malování v Miřetíně nepřeje. Kde se vzal, tu se vzal sníh a že ho bylo požehnaně. Nejeden z nás uronil slzu a zalitoval, že si s sebou nevzal sáňky. Práce však bylo dost i přes rozmary počasí, a tak jsme se po rozdělení do pracovních skupin dali do díla. Holky drhly chatičky z venku od mechů, uklízely a vařily. Kluci se chopili náčiní, pil, seker, štětců, (lahváčů :D).
   To počasí... Ale i přes něj se v táboře držela velmi veselá atmosféra. Přesně jak jsme předpokládali, práce bylo dost, a tak jsme v pátek již netrpělivě očekávali posily třetí skupiny, co měla na večer přijet auty.

Mirka navazuje:

A my přijeli! Kdyby nebylo fotek, nevěříme, že v táboře leželo šest centimetrů sněhu. To za nás už bylo pěkně. Až na to, co padalo v neděli dopoledne. Ale to byl určitě jen polystyrenový sníh zaslaný z Barrandova. K studeným a mokrým sněhovým vločkám to mělo daleko. Naštěstí.
   Na úvod nesmím zapomenout říct, že stejně jako Vackyho parta před pár dny, zašli jsme si nejdříve na výborné jídlo kuchařky Jarušky. Gulášek, nebo snad vepřové výpečky? Tlačenka? Žemlovka? Česnečka či zelňačka? Místní rohlíky a skvělé pomazánky? Chtěli jsme všechno! Obžerství zahájeno.
   No a teď k těm pracím. V sobotu ráno jsme se začlenili do vražedného pracovního tempa a jali se zušlechťovat náš tábor. brigada Výsledkem jsou natřené interiéry poloviny poloviny chatiček, odmechované chatičky, odhliněné chatičky (myšleno zvenku, aby chatičky měly vzduch a nechtěly začít uhnívat), provzdušněné okolí tábora spočívající ve vykácení náletů, okopané dlaždičky připravené na stavbu stanů, obroušené, natřené, zrenovované množství regálů, šuplíků a všeho možného skladového a kuchyňského vybavení, vyšperkované koupelny a toalety do dokonalé čistoty a spoustu dalších oprav, úklidů. Práce jak na kostele. Ta v Miřetíně nikdy nekončí.
   V pondělí jsme se nadlábli velikonočními beránky a mazanci, dostaly výprask (popřípadě vypráskali, to záleží na pohlaví) nefalšovanými miřetínskými vrbovými proutky, doklidili zbytky a vyrazili celí unavení domů. Jak to všechno bude pokračovat, to vám povíme zase za nedlouho. Další brigáda se blíží!

Mirka Kotlasová
Honza Vackář


2014


Klacky jsou hadi a hadi jsou klacky (Dotočná 17. – 19. 10. 2014)

dotocna

Kam se hrabe Dotočná na nějakou takovou květnovou brigádu, kdy jsou přípravy v plném proudu, a těšení se na tábor dosahuje nejvyššího stupně. Dotočná sezónu uzavírá. Smutné. Ale když je hezký podzim, svítí sluníčko, listí se barví do žluta, červena, oranžova, jste v Miřetíně a víte, že nemusíte nic, ani vstávat, ani stavět stany, taky to není úplně k zahození. A protože to tak bylo, tak jsme ten víkend teda nezahodili a naplánovali si výlety.
Došlo ke skandálnímu zjištění, že mnozí z nás nebyli v Proseči od dob, kdy byli v nejmenším oddíle. A což teprve takové Maštale? Prvním cílem tedy byla Proseč. Dle fotek uvidíte, že nás zaujal zejména vodotrysk v podobě kohouta, či úryvky z jedné známé knihy na křížku před kostelem. Druhým cílem byly Toulovcovy maštale. Ty Maštale, kde byly Máca s Evou a Mirkou jako úplně nejmenší holčičky a kde Evě spadl chleba namazanou stranou dolů. Prošli jsme tradiční trasu – z kopce, kolem meandrovitého potůčku, pak zase do kopce a pak vchodem hezky pěkně do kuchyňky, koupelny a východem zase ven. Nezbláznili jsme se. Tyhle jakoby místnosti jsou ve skalním pískovcovém masivu.
dotocna Cestou zpět jsme se stavili na občerstvení v prosečské restauraci, kde jsme se dozvěděli, jak to vlastně bylo s tím rytířem Toulovcem. No a protože jsme prahli po vědomostech dál, ještě jsme na legendární Planetární stezce zjišťovali, jak velké je Slunce oproti naší Zemi (tohle vám možná vysvětluje pár divných fotek v naší fotogalerii). Večer se ještě někteří z nás vydali na procházku do lesů v okolí tábora. Procházka vzala však rychlý spád, když bylo zjištěno, že klacky jsou hadi a hadi jsou klacky. Tomu ale Ája nevěří.
Druhý den jsme se vypravili ještě na drobný výšlap na rozhlednu Borůvku. Našli jsme kešku a přes malé zastavení alias pochutnání v chrudimské pizzerii jsme se vypravili zpět do paneláků plné Prahy.


Mirka Kotlasová


Bouračka (15.8 – 17.8.2014)

dotocna

Na letošní bourací brigádu do Miřetína vyrazila za náš turnus dvě auta. Se začátkem stmívání jsme se všichni šťastně shledali v táboře, popadli ve skladu pár nezbytností a vyrazili přespat do fantastického přístřešku, který během tábora postavil (převážně) první oddíl a který jsme prostě museli vyzkoušet! Přístřešek naštěstí týden naší nepřítomnosti přežil takřka bez újmy, jen vyschlý komín trošku zlobil a potřeboval menší opravu. A bydlelo se tam báječně. Ohřáli jsme si večeři, seděli u ohýnku a nemělo to chybu. A co víc! Jerry se svým kumpánem tábořili na druhé straně řeky. Tak blízko a přitom tak daleko...
Dovolím si zařadit malou kvízovou otázku: Kolika různými způsoby a s jakými výsledky je možné překonat říčku Krounku ze Střelnice na Brod (když je víc než 5 cm vody)? Tak počítejte se mnou:

a) máte holiny či vysoké kvalitní nepromokavé pohorky – můžete projít vodou suchou nohou
b) pokusíte se přeskákat po kamenech a povede se vám to
c) pokusíte se přeskákat po kamenech a tak úplně se vám to nepovede, máte jednu či obě boty mokré
d) pokusíte se přeskákat po kamenech a trochu víc se vám to nepovede, máte mokrých více částí těla a kusů oblečení
e) přeskákat po kamenech se nepokoušíte, usoudíte, že je celkem teplo, sundáte boty a říčku přebrodíte
f) usoudíte, že je pěkná zima, brodění zavrhnete a projdete se radši až k táboru k lávce a po druhé straně zase zpět
g) voda nevoda, projdete to v botách

dotocna Zkoušením jednotlivých variant jsme se bavili podstatnou část letošní bouračky. Můžete zkusit hádat, kdo zvolil kterou variantu... A abychom úplně nezatajili, že se taky pracovalo, stihli jsme: poskládat, roztřídit a popsat plachty, sbalit celty, zazimovat chatičky, uklidit deky, nařezat spoustu dřeva, sundat koš, sluneční hodiny, přístřešek z přední brány, zadní bránu a totem, stožár atd., nasadit okenice, všechno uklidit. Chybí vám ve výčtu bourání stanů? Nám taky trochu chybělo. Nebylo totiž tentokrát potřeba – účastníci prvního turnusu, kteří do tábora přijeli už o den dřív, ho totiž skoro celé stihli sami.


Eva Levorová


Stavěčka (20.6 – 22.6.2014)

dotocna

Začíná páteční noc. Přijíždíme do tábora Měsíčního údolí, kde nás už netrpělivě čeká Jerry po boku s Kubou. Přivítáme se s klukama, pobereme pár drobností a vyrážíme spát do lesa.
Když Mirka, Eva, Viky a Kuba, jenž se k nim přidal v táboře, dorazili na Poradňák, oheň zvolna hořel a Bob, který šel napřed, splašeně běhal po lese a sbíral dřevo, aby bylo teplo. Nestačilo to. Po lese se rozutekly baterky (vypadalo to jako slalom obřích světlušek) a za chvíli bylo dřeva plno.
Ve chvíli, kdy se oheň řádně rozhořel a dřeva bylo dosti, jala se děvčata stavět přístřešek. Povedlo se! Avšak mraky rozehnal vítr a dívky si připravily ležení kol ohně společně s Bobem, který s Kubou už nějakou chvíli vedl krutý zápas se dvěma pstruhy. Kluci vyhráli. Ryby se pekly a Eva s Viky vyrazily hledat zbloudilou Šárku s Nikčou a ve tmě neviditelnou psí společnicí Berry.
Když se pátrací četa dostavila zpět i s nalezenci, tak se ryby pekly dál, k tomu se vedla řeč, a když se o chvíli později ryby snědly, dalo se péct maso, Šárka s Nikčou se vydaly do tábora. A povídalo se dál. Přitom se k naší partě připlížil lehkými plíživými pohyby Jerry. Navzdory tomu, že Bob svítil směrem k místu, kde Jerry (údajně) slídil, nebyl Jerry zpozorován. Nebýt to spřátelená osoba, tak byli všichni na maděru. Ještěže se střílel slepými a mimo nás, a tak to dobře dopadlo. U ohně bylo o jednoho kamaráda a spoustu srandy víc.
Maso bylo dopečené a začalo kolovat v ešusu kolem ohně a řeč se vedla dál. Když se čas nachýlil ke spánku, sebral Jerry Kubu a šli do tábora spát. Mirka, Eva, Viky si zalezli do spacáku, Bob přiložil pár polen a zalezl pod celtu.
Ráno byl na ohni uvařen erární čaj, abychom po cestě mohli zahnat zimu, Mirka nakrmila osazenstvo vlastnoručním koláčem, sbalil se nevyužitý přístřešek a šlo se.
V táboře se zvolna dosnídalo, rozdala se práce a začal cvrkot. Rozdělat Vosárnu, vynosit konstrukce stanů, smontovat stany, nandat celty na stany, donést podlážky, skřínky, postele, uklidit chatičky a oběd.
Polévka, vepř řízek a brkaše.
Pidi poledňák a jelo se dál. Spálit co se spálit dá a je třeba. Vytunit stany, zkontrolovat, co zkontrolováno býti má, vycídit sociálku a už je zvolna večer.
Po grilované večeři je připravena týmová hra. Soutěžilo se. Druhý turnus o fous druhý. Boba kousnul houser do zad a tak se za hekotu svalil v chatce č. 14. Ošetřen mastí ulehá a závidí těm, co jsou v klubovně.
V neděli ráno po malé taktické poradě se tábor dopřipravil, douklidil a donačechral pro příjezd táborníků.
Dvě hodiny po poledni se Mirka, Eva, Viky a Bob rozloučili s táborem Měsíčního údolí a nedočkaví návratu koncem července nabrali směr Praha.
Marek Remiš alias Bob J.


Promáčený víkend (16.5 – 18.5.2014)

dotocna

Mirka, Praha, táborová slezina, pondělí: „Vemte si věci na přespání do lesa. Až pojedeme na brigádu, mohli bysme z pátku na sobotu spát v lese. Uděláme si oheň, posedíme u táboráku, přespíme pod širákem. No prostě paráda!“

Mirka, Praha, táborové fórum, středa: „Věci na spaní do lesa si vezmeme, ale nevim, nevim. Asi nebude moc počasí.“

Šárka, v táboře, pátek: „Hele, tak já jsem si nakonec ani tu karimatku nebrala.“

Eva, v táboře, pátek: „Vacky, půjčíš nám topení na noc? Prosím, jinak zmrzneme.“

Zdeněk, v klubovně, sobota: „Teploměr hlásí osm stupňů a na celý den předpovídaj trvalý déšť.“

Takže místo lesa chatičky, topení a spousta vrstev oblečení. A přes den už jenom zimní bundy, šály, pláštěnky, holiny, nepromokavé boty. Chvíli na déšť a chvíli zase zpátky ke kamnům načerpat teplo do zásoby. Jeden ještě relativně suchý noční výlet do Otradova, dvakrát zmoknout na Brod a později už radši jen střídat klubovnu a jídelnu. Smutný víkend. Moc se toho udělat nezvládlo. Budeme holt dohánět na Stavěčce.
Mirka Kotlasová


Nahrávání Velké etapové hry (6.4.2014)

dotocna

V neděli 6.dubna, kdy jste si určitě užívali krásný den venku s rodiči nebo při nějakém sportu, jsme se zavřeli do improvizovaného nahrávacího studia u Kuby doma. Svítilo sluníčko a ptáci zpívali. Stačilo jen zavřít oči a představovat si, že jsme v Miřetíně. Zkouška hlasu, rozmluvení, rozdělení rolí a jde se na to. Všichni jsme se dali s chutí do nahrávání. Napínavý detektivní příběh s Felixem Kubátem si budete moct už za pár měsíců poslechnout ve Vosárně.
Denisa Pichlová


2013


Povánoční výlet (30.12.2013)

dotocna

Že na Vánoce málokdy bývá sníh v Praze, na to už jsme si celkem zvykli. Že ale často není ani v jinak dost studeném Měsíčním údolí, tomu moc přivyknout nemůžeme. Ale co se dá dělat. Romantickou zasněženou krajinu s dominantou Dubu jsme si sice nevyfotili, při procházce jsme čvachtali bahnem a boty rychle těžkly, ale nálada byla skvělá, přípitek veselý, originální PFka potěšila a cukroví chutnalo báječně. A to ani nemluvím o pozdním obědě v naší oblíbené starodávné hospůdce v Poličce – na ten budeme ještě dlouho vzpomínat. Ať si kdo chce co chce říká, Miřetín je krásný v jakékoli roční době. Ať se zima klidně převléká za jaro, nás to neodradí a příští rok pojedeme po Vánocích zas. Stačí strávit pár minut v klubovně a projít si oblíbená zákoutí lesů a luk a člověk si od každodenního shonu odpočine tisíckrát lépe než u sebehezčí vánoční pohádky.
Eva Levorová


Loupežné bourání (Bouračka 23.-25.8.2013)

dotocna

Stálo by za zvážení ten tábor udělat nějak horším. Kdo má po těch dokonalých čtrnácti dnech žít zase normální život? Kombinace báječného tábora a ošklivé reality způsobila, že těšení na první potáborovou akci dosahovalo obrovských rozměrů a plán se musel podle toho náležitě vymyslet. Nešlo jinak, než vyrazit na Bouračku o den dříve a první noc strávit v lese. A s „lesním“ nocováním jsme nebyli sami. Na Brodě už nějaký ten den bivakoval Jerry se svými kumpány. Bylo už pozdě, když jsme přecházeli přes Brod, a tak jsme se víceméně jen pozdravili a štrádovali si to dál směrem k Dáňovu ohništi rozložit spaní a konečně se posilnit dobrotami na ohni pečenými. Netušili jsme, že se s Jerrym té noci ještě uvidíme. Sedíme si, povídáme, rozjímáme a najednou přepadení. Výstřel a jsme obklíčeni Jerrym a Pavkou. Jak malí. Aby těch hrátek nebylo málo, naši pánové se noční přepadení rozhodli drtivě pomstít krádeží Jerryho vlajky. Mělo to být drtivé, dramatické a pouze pro ty neojdvážnější. Náš sousední tábor ale žádné přepadení nezaregistroval, ztrátu vlajky také ne, a tak jsme ráno holt vlajku zase přinesli, poslušně vrátili a vyrazili do tábora. Přeci jen jsme se nakonec dozvěděli, že boj není u konce a že odplata nás nemine. Jupííí. Zbytek víkendu už není tak originální, a tak snad netřeba ani popisovat. Stany, stožár, sluneční hodiny, zvon… znáte to. Všechno uklizeno, zamčeno, zaokenicováno, tábor pustý a připraven na zimu.
Mirka Kotlasová


Tábor může začít (stavěčka 21. - 23. 6. 2013)

dotocna

Postavit třicet stanů, uklidit chatky, sundat okenice, vztyčit stožár, vyvěsit vlajku, zamést pavučiny, pověsit koš na basket, nafouknout míče, nasekat dřevo, pokosit trávu, opravit most, zprovoznit přední a zadní bránu, zkrátka za týden přijedou děti a vše musí být připraveno k okamžitému nastartování tábora. To a spoustu dalšího jsme zvládli za tento víkend na tradiční akci Stavěčce (rozuměj od stavění stanů). Teď už chyběla jen ta stovka dětí, tvořící klasický táborový ruch, a jsme jako za provozu. Zase jsme se začali těšit o něco víc!
Mirka Kotlasová


Miřetínské smrky (jarní brigáda 17. - 19. 5. 2013)

dotocna

V tuhle chvíli asi není nejdůležitějšími informacemi to, že jsme byli v Miřetíně na brigádě, že se tam všechno jarní zelení zelenalo, pampeliškově a blatouchově kvetlo, že jsme pokáceli nějaké to křovisko a stromisko, že jsme poklidili, opravili, prošli si pole, louky, okolí, večer poseděli v milované klubovně a celkově strávili klasicky báječný víkend v našich lesích. Jo, lesích. To je právě to, co je důležitější. Smrky se kácí v osmdesáti letech. Těmhle bylo sto dvacet. Vlastně můžeme být rádi, že jsme je mohli vidět. Anebo neradi? Tvořily konkrétní místa a přirostly nám k srdci. A teď jsou pryč. A kdy budou alespoň trochu zase připomínat ty původní? Za třicet padesát let? Vím, že mě Miřetín nutí k přehnané patetičnosti, ale prostě Jerryho Brod už není Jerryho Brod a ten mi bude chybět. A hlavně vím, komu bude chybět nejvíc. No nic. To musíte vidět na vlastní oči. Dokud to neuvidíte, budete si jako já představovat pár padlých stromů na Brodě. Není to Brod a není to pár padlých stromů. Je to mýtina. Velká a já ji nemám ráda.
Mirka Kotlasová


Nahrávání Velké etapové hry (28. 4. 2013)

dotocna

Po pár slunečných dubnových dnech, které po dlouhé zimě přišly skutečně vhod, jsme se dostali do té správné prázdninové nálady, která vytvořila perfektní atmosféru pro letošní nahrávání velké etapové hry. Sešli jsme se v neděli ráno v improvizovaném nahrávacím studiu (tzn. u Kuby doma) a čile jsme se pustili do práce. Letošní téma etapové hry, je jak jinak než velmi dobrodružného charakteru. A protože na dobrodružství se člověk musí řádně posilnit, společnost nám dělaly muffiny, chipsy a tyčinky. Během takového nahrávání etapové hry pro nejstarší vzniká kouzelná atmosféra, člověk se o něco více přiblíží Miřetínu a o to živěji si představuje, jak sedí ve Vosárně a prožívá všechny ty nezapomenutelné momenty, co mu pobyt na táboře přináší. Jakmile se text dostane do samého závěru, člověka zamrazí stejně, jako když se společně po 14 dnech strávených v Měsíčním údolí musíme loučit. Proto jsme se raději rychle přesunuli do nedaleké italské restaurace a po dobře odvedené práci jsme si dopřáli vynikající oběd, který všechny nepříjemné pocity zahnal. Vám, co jste s námi nebyli, jen můžeme prozradit, že se jako vždy máte na co těšit!
Aneta Burešová


2012


Výlet za neexistujícím sněhem (28.12.2012)

dotocna

To nejlepší na tradičním vánočním výjezdu je to, že máte možnost vidět Údolí pod sněhem. Tam, kde jindy chodíte v žabkách, najednou se musíte brodit v pohorkách, kde chytáte raky, najednou zkoušíte pevnost ledových ker, na hřišti nehrajete "hututu", ale můžete se koulovat, místo "strážce lesa" sáňkovat. Nejhorší na tradičním vánočním výjezdu je to, že takhle to skoro nikdy není. Realitou je bahno, mokro, vítr, zima a ztracený pes Quido, kterého honíte po lese, až ho naleznete spokojeně sedícího na dvorku cizího domu s ostatními miřetínskými psy. Příště s sebou bereme vlkodava! Ale ne. Nám bláznům, co tábor milujeme, stačí ten pocit, že jsme tam. Zabalíme se do bund, rukavic a šál a vyrazíme po polární poušti směr Dub, abychom si tu za mučivého mrazu bouchli rychlými špunty a připili na další táborový rok. A takhle to přesně bylo. Jsme blázni, ale nás to baví!
Mirka Kotlasová


Zavírání studánek (12.-14.10.2012)

dotocna

Tak právě o tomto víkendu jsem se rozhodla, že podzim je neoblíbeným ročním obdobím zcela neprávem. Slunce má podle mého úplně jiný jas, hezčí barvy, hřeje tak akorát. O barvách listí ani nemluvě. Mlhy mi přijdou báječně záhadné. A deště? Krásně vybízí k tomu, zalézt si někam do tepla a užívat pohody.
My měli štěstí. Víkend, který byl vybrán k zazimování našeho tábora, přinesl hodně sluníčka a na říjen příjemné teploty (nenechte se zmást mou čepicí a zimní bundou). Přes den jsme tedy nelenili a vyrazili obhlédnout les v barvách podzimu a rozloučit se se všemi jeho známými zákoutími. A vzhledem k tomu, že jsme zjistili šokující věc, že naše Anet NIKDY nebyla v Leštince, nedalo se jinak, než podniknout výpravu do krajiny opuštěných zatopených lomů v okolí Skutče, kam v létě s oblibou chodí „Puťáci“.
Západ u Dubu nesměl chybět. Jen to slunce se jaksi posunulo a nezapadalo tak efektně za větvemi Dubu, jako v létě. Teploty klesly a my se přesunuli do naší útulné vytopené klubovny. Já to říkala, podzim je skvělé roční období.
Krásné záběry z vysočinské krajiny naleznete v naší fotogalerii.
Mirka Kotlasová


A jak jsme stany zase bourali (24.-26.8.2012)

dotocna

Rok se s rokem sešel a byla před námi zase Bouračka. V táboře, kam jsme postupně dorazili, pobíhaly ještě děti z jiného turnusu. První večer, abychom nenarušili jejich poslední den v Miřetíně, jsme přenocovali na Poradňáku. Cestu jsme si zvolili dobrodružnější a to přes Mravenčí. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že ti, co přijeli jako první, dostali super nápad a rozhodli se udělat maso v Setonovu hrnci. Po příjezdu poslední skupinky jsme rozbalili plachty a připravili si místo na spaní. Pak jsme nedočkavě seděli u ohně a hlídali čas na podávání vytouženého masa. Dočkali jsme se. Chutnalo neuvěřitelně i přes to, že nám trochu mezi zuby křupalo díky hlíně. Počasí nám ten den moc nepřálo a večer se přihnal i déšť. Nás to ale neodradilo od sezení u ohně. Druhý den ráno se přišlo do tábora, kde už nikdo nebyl. Tábor utichl, protože děti z posledního turnusu odjely. Společně s lidmi z prvního turnusu jsme se šli posilnit. Po snídani nás čekaly miřetínské úkoly a to bourání stanů, zazimování chatiček a Vosárny a poslední úpravy na příští rok. Sluníčko vykukovalo z mráčků a práce šla od ruky. Po obědě jsme si dali polední klid na dekách, někdo zvolil spacák, někdo jen lenošení v trávě. Navečer se udělaly klobásy na grilu a vzpomínalo se na průběh letošního tábora. Zábava v plném proudu, místo večerní procházky jsme den zakončili koupáním v tůňce. V neděli ráno se uklidila klubovna, čekalo nás rozloučení s táborem a všichni jsme se postupně začali připravovat na odjezd. Loučení nebylo tak smutné, protože jsme všichni věděli, že se tu ještě letos sejdeme na Dotočné.
Barča Jonášová


Jak jsme stavěli stany (22.-25.6.2012)

dotocna

„Jak se jmenuje ta vesnice, na kterou máme sjíždět?“ „Já ti nevím, je to takovej divnej název, řekla bych, že od T.“ „Už to tu vidím, je to Chýšť.“

Hádáte správně, do Miřetína jsme tentokrát pro změnu vyrazili auty (a i když to tak možná z malé ukázky nevypadá, dojeli jsme všichni bez problémů). První část výpravy využila možnosti opustit Prahu už v pátek dopoledne a užila si v táboře o pár prosluněných hodin víc než ostatní, kteří dorazili ve večerních hodinách. Páteční odpoledne jsme věnovali důkladnému úklidu v klubovně, večer potom vzpomínání na roky minulé a ti z nás, kdo už nemohli překonat nedočkavost, se nakonec vypravili na noční procházku po blízkém okolí. Po absolvování trasy Šiklův mlýn – Mravenčí – Střelnice – Brod – tábor jsme se odebrali do svých spacáků a usnuli spánkem takovým, jaký přicházívá jedině v našem Měsíčním údolí...
Ráno nám nebylo dopřáno dlouhého vyspávání a poměrně časně jsme se vrhli do práce. Někdo stavěl stany, jiní uklízeli vše, co bylo třeba, další například zvelebovali Vosárnu. Díky píli všech zúčastněných jsme vpodvečer mohli spokojeně konstatovat, že jsme toho zvládli opravdu hodně. Původně jsme měli v plánu už po zbytek dne jenom jíst a odpočívat, ale otázka „Kdo si půjde zahrát volejbal?“ způsobila, že jsme v sobě našli nečekané zásoby sil a začali vytrvale plácat do míče. Jestli jsme skutečně hráli volejbal těžko říct, ale vydali jsme ze sebe to nejlepší a hlavně byla legrace.
V neděli už na nás čekalo výrazně méně práce, a tak jsme chvílemi stíhali i lenošit na sluníčku. Většina naší druhoturnusové výpravy se během dne vypravila zpět do svých domovů, aby v pondělí mohla zodpovědně nastoupit zpátky do práce či školy, ale pár vytrvalců chopilo příležitost za pačesy a vydalo se na malý puťák do... zkuste si tipnout, možná se trefíte... do Leštinky u Skutče.
Počasí nám vyšlo perfektně (první dešťové kapky začaly na naše tábořiště padat v okamžiku, kdy jsme se chystali ulehnout) a vůbec. Bylo to fajn. Moc fajn. Ještě teď, když zavřu oči, tak vidím oheň, slyším jeho praskání a cítím vůni houbové polévky.
Málem bych se zapomněla zmínit o tom, že jsme v samotném závěru výletu našli díky zajímavé shodě okolností malý poklad, který nám všem ještě vylepšil už tak dobrou náladu.

Eva Levorová


Miřetínská brigáda (11.-12.5.2012)

dotocna

Tak už se nám to blíží, přátelé! Proběhla předposlední návštěva Miřetína před táborem. Opět jsme se rozhodli pro dobrodružnou cestu vlakem. Byla tedy spíše únavná než dobrodružná - kvůli velikému vedru. Pěší závěr cesty jsme se rozhodli namířit melancholicky kolem Dubu. Když jsme dorazili, už se stmívalo. V sobotu dopoledne přišla meteorology slibovaná studená fronta a s ní i sychravé počasí. Já osobně i za ta léta strávená v neustále deštivém Miřetíně jsem si ještě stále nezvykla na promáčené boty, ale i přesto jsme (sice s častými přestávkami na ohřátí) pracovali a zvelebovali. Vždy mi dva týdny letních prázdnin u nás na táboře nestačí, natož pak tyto tři dny, nerada z Miřetína odjíždím. Jistě mohu za všechny říct, že se moc těšíme :-)

Zuzka Vackářová


Nahrávání etapové hry (15.4.2012)

dotocna

Pár měsíců před odjezdem do Miřetína jsme se pustili do nahrávání pokračování etapové hry Faraon II. V neděli 15. 4. 2012, přestože byl velmi chladný den a o mrazivé dešťové kapky nebylo nouze, se všichni účastníci s radostí a chutí vrhli do práce a nenechali se ničím rušit.
Poklidné dopoledne strávené na Vinohradech jsme věnovali dabingu a vžívali se do našich rolí. Zatímco někteří se nejvíce soustředili na text etapové hry, jiní se s velkým zalíbením věnovali i společenským hrám. Všichni jsme si užili spoustu legrace i přes nepříznivé počasí.

Ája LancmanováDenisa Lojková


2011


Silvestrovsko-vánoční zápis (27.12.2011)

A je tu opět zápis z naší silvestrovsko-vánoční vyjížďky do Miřetína. Musím říci, že letos byla opravdu velká legrace, i když toho sněhu moc nebylo. Vlastně nebyl téměř žádný. Ale to by to nebylo naše údolí, kdyby se alespoň v těch nejtemnějších koutcích nějaký ten běloučký snížek nenašel. Po příjezdu jsme v klubovně tradičně ochutnali spousty druhů cukroví, které jsme si vzájemně přivezli. No a já, jako hlavní ochutnavač, musím se spojeným palcem a ukazováčkem poznamenat, že bylo doslova delikátní.
Někdy ve chvíli, kdy mi z přejedení cukrovím začalo být trošku špatně, jsme vyrazili k táborovému dubu, abychom si jako každý rok připili dětským šampaňským a rozdali si PFka. To vám bylo slávy. Počasí nám přálo, a tak nám dovolilo i krátkou procházku po okolí.
Po návratu do klubovny už nám zbýval jen poslední úkol. Ozdobit stromeček. Vytáhly se z domova přivezené přírodní ozdoby a navlékly se na mladý stromek před klubovnou. Moc mu to slušelo. Nakonec můžete se přesvědčit sami v naší fotogalerii.
Po pár slovních hrách jsme klubovnu zapečetili a vyrazili na tradiční večeři do nedalekého města Polička. Já se znovu přejedl a všem nám bylo dobře. Nakonec se naše skupina musela vydat na nevyhnutelnou zpáteční cestu do Prahy.
K tomu již nelze více dodat. Už teď se těším na příští společné shledání v Miřetíně, bohužel už asi bez cukroví.

Honza Vackář


Dotočná 7. - 9. 10. 2011

dotocna

Zimní měsíce nejsou právě příhodné pro pobyt v našem táboře. Před chladnou zimou se tedy každoročně loučíme s Údolím a trávíme zde poslední víkend, jehož náplní je zazimování prostora tábora a zakončení další vydařené sezóny.
Hned po příjezdu v pátek 7. října někteří z nás vyrazili na západ slunce k Dubu. Zdálo se, že přes avizovanou nepřízeň počasí mraky přeci jen lehce ustoupily a že to bude parádní podívaná, jako je tomu v létě. Povětrnostní podmínky jsme však přecenili, a tak se ze západu slunce stala večerní vycházka k Dubu téměř za tmy, bez slunce. Nicméně i ta nám udělala radost. A ještě větší radost jsme měli, když jsme našli i místo ukrytí deníku expedice Faraon (FADAM). Tedy alespoň se domníváme, že jsme ho našli. Poklad samozřejmě čeká až na vaše objevení v pokračování faraonské etapové hry příští rok.
Druhý den jsme se hned po obědosnídani rozhodli podniknout delší výlet. Přestože pršelo, plánem bylo vyrazit do Toulovcových maštalí, místa častých celodenních výletů mnoha oddílů. Na rozdíl od léta jsme si však museli obléknout zimní bundy, čepice a rukavice a s deštníky v rukou jsme se vydali probádat skalní útvary, zejména Toulovcovu mohylu.
Ani večer jsme nezaháleli a absolvovali jsme velkolepou šifrovací soutěž. Tři týmy složené z nás, oddílových vedoucích a praktikantů, se na chvíli vrátily do svých dětských táborových let a s baterkou v ruce běhaly po lese a luštily ostošest. Když i poslední družinka překonala nelehké šifrování, prošla trasou vedoucí přes Strašáka, Střelnici, Poradní oheň, Krmelec a Měsíční louku a vrátila se v pořádku do tábora, padli jsme únavou. Zbytek posledního večera jsme tedy trávili už jen se stolními hrami, pěkně v teple a pohodlí tábora.
V neděli dopoledne jsme se ještě naposled prošli po okolí a pak už vyrazili zpět do svých domovů. I teď však žijeme táborem, pravidelně se scházíme, začínáme vymýšlet etapové hry a další novinky, které plánujeme začlenit do programu pro příští rok.
Mirka Kotlasová


Bouračka (19. - 21.8.2011)

Ani ne týden po té, co nám skončil letošní tábor, jsme se vydali společně s prvním turnusem znova do Miřetína. Někteří zvolili dobrodružnější cestu vlakem, jiní jeli autem. Nakonec jsme se všichni společně sešli a vydali se na večerní procházku do nedalekého Otradova. Ráno dalšího dne jsme začali klasickou Miřetínskou snídaní, a to místními rohlíky, kterým se žádné jiné rohlíky prostě nevyrovnají. Poté, co jsme se řádně posilnili, jsme se vrhli na práci. Bylo zapotřebí uklidit všechny stany a zazimovat chatky, sbalit pár věcí a celkově připravit tábor na to, že další děti se v něm ukážou opět až za rok. Práci nám usnadňovalo nádherné sluneční počasí. A protože slunce svítilo doopravdy vydatně, občas bylo zapotřebí se zchladit v chladné vodě říčky Krounky. V momentě, kdy už byla všechna práce hotová a přestalo nás bavit slunění na fotbalovém hřišti, rozhodli jsme se užít si poslední okamžiky v lese návštěvou známých míst. Den jsme zakončili grilováním, což bylo opravdu fajn. Někteří z nás (včetně mě) se po večeři vydali na cestu zpět do Prahy, ale ten, kdo zůstal, měl možnost strávit ještě nedělní dopoledne v našem drahém táboře. Zkrátka víkend to byl vydařený, jen je škoda, že takové počasí, co nás provázelo tímto víkendem, jsme neměli v době tábora. Tak snad za rok
Aneta Burešová


Jak jsme jeli stavět stany (24. - 26. 6. 2011)

Po delší době se nám opět poštěstilo vypravit se do milovaného Miřetína vlakem. Příležitostí k této výpravě se stala letošní stavěcí brigáda. Ačkoli počasí nebylo dokonalé (hned na úvod jsme si vyzkoušeli, že promoknout na kůži se dá i během několikavteřinového přebíhání mezi dvěma vlaky), veškeré naplánované práce jsme zvládli a ještě zbyla trocha času na zábavu, procházky po okolí a vylepšování táborového programu. Troufám si tvrdit, že několik nápadů opravdu stojí za to. Třeba takový tur... ale ne, nebudu předbíhat, o tom až na místě.
Každopádně v táboře momentálně stojí celých 38 stanů, a to tady už léta nebylo!!! Jsme připraveni na příjezd téměř stovky dětí a víkend (pro někoho příjemně prodloužený až do úterý) strávený v našem Měsíčním údolí nás naladil na tu správnou táborovou vlnu. Věřím, že mluvím za všechny, když říkám - nemůžeme se dočkat!
Eva Levorová


Nahrávání a etapové hry Faraon I

Ani jsme se nenadáli a zima se nám přehoupla do jara, téměř léta. S rychle se blížícím táborem začaly naše přípravy Velké Etapové Hry nabírat na intenzitě. Zatímco někteří z Vás jistě využili krásný sobotní den 16. 4. 2011 k procházkám či různým sportovním aktivitám, my jsme se na několik dlouhých hodin zavřeli do sklepa jednoho sympatického panelového domu na Zahradním městě, kde jsme nahrávali letošní etapovou hru. Celé nahrávání jsme si moc užili a naprosto se vžili do postav, které jsme ztvárňovali. Šedý sklep se v našich představách proměnil v písečnou poušť a chladné zdi v ty nejvyšší pyramidy. Občasné skučení výtahu jen dokreslovalo mnohdy tajemnou a strašidelnou atmosféru egyptských hrobek. A tak, přestože bylo venku mnoho stupňů nad nulou, nám chvílemi přejížděl mráz po zádech. Po náročných hereckých (lépe řečeno spíše dabingových) výkonech jsme se mohli občerstvit mnoha dobrotami, které někteří obětavě napekli.
A tak mohu závěrem jen dodat, že letošní velká Etapová Hra bude fakt třeskutě dobrá.
Aneta Burešová


Etapová hra pro nejmenší

Už za dva měsíce nám začíná tábor, proto se i přípravy malé hry blíží ke konci. Děti se mohou těšit na krásný příběh o Sněhové královně a na dobrodružství malého Káje a Gerdy. Sněhové vločky už jsou připravené na cestu, stejně jako jarní květiny, které také budou hrát v příběhu svou roli. Královniny sestry už se parádí a Káj a Gerda všechny přípravy pilně sledují.
Kromě příběhu se můžete těšit i na letošní „sněhová“ camradla nebo královniny modurity. Sněhová královna pomalu připravuje své saně, aby na konci července zapřáhla soby a vydala se na cestu k nám do Miřetína.
Vendula Pecková


2010


Vánoční výjezd 28. 12. 2010

Všechny nás strašně zajímalo, jak vypadá náš tábor pod sněhem. Ten tábor, kde chodíme v kraťasech a kšiltovkách, spíme pod širákem, cachtáme se v potoce a zkrátka užíváme léto. Vánoční výjezd jsme podnikli už vícekrát, ale poprvé se nám podařilo zachytit Vysočinu pod sněhovou pokrývkou. A pohled to byl vskutku nestandardní. Úžasný!!!

Civilizace skončila již na příjezdové cestě do tábora, která byla bez jediné stopy. Se sáňkami naloženými termoskami s čaji a buřtgulášem jsme se tedy museli prošlapat pěšo. Ihned po příchodu do tábora jsme oběhli celé naše údolí, a dokud byl sníh ještě nedotčený našimi stopami, vše jsme nafotili. Zpočátku svítilo i sluníčko a dalo vzniknout jedinečným obrázkům.

Odhrnuli jsme sníh, který nám znemožňoval vstup do klubovny a jen co se nám to podařilo, šup zatopit v kamínkách. Ohřáli jsme se, posilnili buřtgulášem a cukrovím a vyrazili k našemu Dubu, na novoroční přípitek. Dub, který normálně stojí uprostřed zelenajících se luk a polí, tentokrát dominoval polární pustině. S drkotajícími zuby jsme vyslechli přání do příštího roku, rozdali si PFka a připili si na nový rok.

Zpátky do tábora jsme se vrátili procházkou. Na saních jsme sjeli louku od Dubu a zapadli do lesa. Procházeli jsme místa, kde hráváme nejrůznější hry, a vstřebávali ten netradiční pohled na zasněžené větve stromů a bílé cesty. Místy, kde se v létě brodíme v potoce a hledáme raky, právě protýkala mrazivá voda lemovaná ledovými krami a plná zasněžených kamenů, jindy zelených mechem.

V táboře jsme si zabobovali na prostranství, kde jsme zvyklí obíhat studnu a hrát Středověk, a když už jsme byli dostatečně vyřádění a promrzlí, šli jsme se ohřát do klubovny. Krátké zimní dny nám nedopřály déle se zdržovat a s tmou pomalu padající na naše údolí jsme se vypravili zpátky do civilizace, jako již tradičně se zastávkou v Poličce na dobré jídlo.
Mirka Kotlasová


Výprava do Miřetína (18.-22.6.2010)

Dokreslují se poslední diplomy, vyrábějí formy na symboly etapových her, dotváří se konečná podoba zvukové nahrávky k etapové hře, vzniká definitivní harmonogram, rozřazují se oddíly a oddíláci. Tyto a mnohé další činnosti nám připomínají, že těch jedinečných čtrnáct dní, které trávíme na táboře, se nezadržitelně blíží a všichni se začínáme strašně těšit!!!

Rozhodli jsme se naposledy před táborem vyrazit do našeho údolí a na místě naplánovat ještě několik věcí, pro které je nezbytné, aby se vymýšlely přímo na místě. Několik zástupců z řad našich vedoucích a praktikantů se vydalo na celodenní výlet do Toulovcových maštalí, kam vyrazíme letos mimo jiné na putování. Bylo nutné projít si trasy a nalézt vhodná místa pro přespání. Dále jsem dopilovali jednu z naší etapové hry Apokalypsa 2010 a taktéž ukryli poklad, který čeká na své objevitele!!!

Několik prací bylo nutných i v samotném táboře – opravy malého charakteru či drobné zušlechtění části prostranství za klubovnou.

Tak už jenom měsíc a hurááá do Miřetína!!!
Mirka Kotlasová


Miřetínská brigáda (22. – 25. 4. 2010)

Tak, jako každý rok se na jaře uskutečnila pracovní brigáda v našem Miřetíně. I letos jsme měli štěstí na krásné počasí, takže nastaly takřka ideální pracovní podmínky. Jak již bylo zmíněno letošní počet pracovníků a pomocníků se snížil na 17, což je ale i tak ohromné číslo a dokazuje to, jak se všichni rádi vracíme do našeho tábora, abychom ho udělali opět krásnější a útulnější nejen pro nás, ale hlavně pro nastupující generace účastníků tábora.

Oproti loňské brigádě se na intenzitě neubralo, ba naopak jsme všichni i chvílemi pracovali na hranici svých možností. Největší úsilí bylo tentokrát upřeno na zkulturnění prostoru za klubovnou. Tento prostor se opravdu změnil do našeho odjezdu k nepoznání. V budoucnu se na tomto místě bude nacházet prostor, který budou oddíly s vedoucími moci využít zejména k odpočinku. První skupina pracovníků, vyzbrojena motorovou pilou, sekerami, krumpáči a odhodláním, postavila z pokácených kmenů palisádu, za kterou posléze navezla mnoho koleček hlíny, a položila tak základ novému záhonu pro okrasné keře. Další skupinka, tentokrát pracovnic, natírala zábradlí a verandy chatek č. 1 až č. 6. Během těchto hlavních prací jsme ještě stihli vyklidit staré sprchy, opravit okenice ve skladu barev, zpevnit střešní konstrukci a opravit podlahu v klubovně. I letos byl prostor pro řádnou činnost zahradníků a sadařů, kteří neúnavně zušlechťují „Krušné hory“ a okolí klubovny.

Největší odměna je pro nás pocit z dobře odvedené práce, kterou ocení především děti v létě. Závěrem bych chtěl Všem poděkovat za odvedenou práci a za příjemně strávený víkend v našem „rodném“ Miřetíně. Pevně doufám, že si to všichni užili aspoň tak jako já.
Pepa Bartoníček


Nahrávání (27.2.2010)

Poslední únorovou sobotu jsme se sešli, abychom se ponořili do velké etapové hry. V provizorním „nahrávacím studiu“ jsme se proměnili v hrdiny, kteří po 23 letech znovu spatřili světlo světa. Díky tomu, že vycházíme z původního, ale aktualizovaného příběhu (prvně vyprávěného v roce 1987), jsme mohli sledovat nejen osudy tehdejších, ale i nových postav.

Teď všichni tři seděli nad pracovním stolem a vzrušeně diskutovali.
„To přece není možné. Odzdola jsou jasné, logické, chronologicky jdoucí vrstvy hornin, pak jsou přerušené něčím, co neumíme určit, a pak se znovu opakují.“
„Nemůže to být tak, že se pohybem zemských desek po jejich zlomu dostaly ty desky jakoby dvakrát nad sebe?“
„Jacku, nedělej ze sebe idiota. Tolik toho o geologii víš, abys takovéhle nesmysly neříkal. V téhle oblasti je to dokonce víc než nesmysl.“

Na nahrávání jsme se sešli v hojném počtu, neboť každá podpora je pro nás důležitá. Společně jsme také zavzpomínali na hry minulé a snili o těch budoucích. Doufáme, že letošní hra se Vám bude líbit stejně jako ta loňská, nebo dokonce ještě víc. Vzhůru do roku 2010!
Vendula Pecková


2009


Vánoční výprava (28.12.2009)

Jednoho chladného prosincového rána, jsme se ve dvou autech vydali do našeho milovaného Miřetína. Bylo to chvíli po Vánocích, a tak jsme jeli vyzbrojeni nejen vánoční náladou, ale také cukrovím.

Cesta uběhla rychle, a my se ani nenadáli, a už jsme byli na místě. Sněhu bylo opravdu jen trošičku, a tak jsme se bez sebe menších problémů dostali do klubovny. Přestože jsme byli teple oblečeni, bylo potřeba zatopit. Jak jsme se tak vevnitř pomalu ohřívali, povídali jsme si o Vánocích, jedli cukroví a usměvavé bonbónky. Lehce po poledni jsme se vydali na procházku po okolí. Nejprve jsme zamířili k Dubu, kde proběhl už tradiční novoroční přípitek lahodným dětským šampaňským s přáním všeho dobrého do následujícího roku, a pak jsme pokračovali přes Krmelec dolů ke Krounce a zpátky do tábora. Nejvíce nám ovšem učaroval pohled na zamrzlé břehy říčky Krounky.

Po návratu do klubovny proběhla krátká porada, během které se začalo pomalu stmívat, a přiblížil se tedy čas odjezdu. Na zpáteční cestě jsme se stavili v nedaleké Poličce na večeři v restauraci, která byla celá vyzdobena ve středověkém stylu. Večer jsme se všichni v pořádku vrátili do Prahy .
Aneta Burešová


Dotočná druhého turnusu v Miřetíně (23.-25.10.2009)

Naskytla se poslední možnost jet do našeho Miřetína před tím, než bude krutá zima, a tak jsme si sbalili nejnutnější (a hlavně teplé) věci a vyrazili. Rozdělili jsme se na několik výprav, které postupně přijížděly v pátek večer a následně v sobotu odpoledne. Když dorazila naše výprava na místo, v klubovně již bylo dávno krásné teplo, a tak nám nic nebránilo v užívání si poklidného večera společně s přáteli a nahrávkou staré etapové hry.

Po poslechnutí nahrávky jsme se odebrali ke spánku a všichni byli zvědaví, co přinese následující den.
Naším hlavním úkolem bylo vyklidit skříň s knížkami a hrami, kde jsme našli mnoho pokladů. Roztřídit všechny knihy a domluvit se na tom, které jsou použitelné a které ne, bylo velice těžké. Nakonec jsme se ale samozřejmě shodli a knihy umístili v nové knihovně, kde budou k dispozici dětem.
Dalším úkolem byla oprava trámů v klubovně, která potřebovala silnou mužskou ruku, a tak se dámská část osazenstva odebrala ven. Mezi hrami jsme našli i pytlíček s kuličkami, a proto jsme si vyrobili důlek a připomínali si při této hře naše dětství. Proběhlo několik her při kterých jsme zjistili, že s hnědými kuličkami se nehraje nejlépe, a že při hře by mělo být světlo, tudíž večer se kuličky hrají špatně ;).
Část naší výpravy se prostřídala s příjezdem dalších účastníků a my měli celý večer na to, abychom vyzkoušeli funkčnost a zábavnost všech her, které jsme našli.

Mohlo by se zdát, že jsme si o tomto víkendu pouze hráli hry, ale není tomu tak. Kromě vyklízení naší klubovny jsme podnikli i výlet do okolí, při kterém jsme se snažili vymýšlet náplň našich etapových her na následující rok.
Prožili jsme krásný slunečný víkend v našem Miřetíně a už se moc těšíme na další výpravu, při které nám snad napadne i trocha sněhu.
Martina Lancmanová


Brigáda Miřetín (23.-26.4.2009)

Počkali jsme si na první co se počasí týče přívětivý víkend a vyrazili si ho užít místo začouzené Prahy do našich vonných miřetínských lesů. Žádná velká relaxace nás však nečekala. V táboře by se daly úkoly v podobě různých oprav, staveb, úklidů a dalších dodělávek počítat na miliony. A zdálo se, že nějaký ten milionek byl vyčleněn právě na tento víkend.
Účast byla i tak nevídaná. Někteří přijeli již ve čtvrtek, jiní v pátek, někdo alespoň na den. V nejsilnější moment nás tam bylo neskutečných 22 - tedy celá naše táborová posádka.
Jedna z nejvýraznějších prací byla stavba přístřešku u Hlavního srubu, který obývá v létě hlavní vedoucí a jeho zástupce. Přístřešek byl naprojektován naší „projektantky“ nejpověřenější osobou Markem, postaven za účasti truhlářsky nejpověřenější osoby Jirži a natřen holkami za instruktážně metodického školení (IMŠ) malířsky a natěračsky nejpověřenější osobou Zdeňkem. Přístřešek bude během tábora sloužit hlídkám Služby dne na zadní bráně a také Nočním hlídkám v případě deště.
Další úkol spočíval ve vyklizení celé jedné obrovské části klubovny, kterou je nyní možno zejména v deštivém počasí využít jako herní místnost. Byl natřen jeden pokoj v zadní části klubovny, opraveny schody do klubovny a proběhlo ještě mnoho jiných drobných záležitostí.
Nezaháleli ani naši zahradníci, ba jejich počet v některých chvílích vzrostl na velmi vysoká čísla. Ano, spoustu z nás se podílelo na likvidaci náletových křovisek a na následné kultivaci našich „Krušných hor“, rybízů, zábradlíček a v neposlední řadě pana Strašáka.
Díky hojné účasti jsme někteří u veškeré té práce zvládli i fotografování jarního okolí tábora, jiní podnikli výlet na západ slunce k dubu, další pekli buřty, grilovali maso, vařili (dobře no, jen ohřívali) úúúžasný gulášek a tak dále…
Co říct závěrem? (my jsme u nás tak fixovaní na ty závěry)
Děkuji všem za hezký víkend, za pracovní morálku a ať je takových dnů ještě spousta!!!
Mirka Kotlasová


Nahrávání (28. březen 2009)

Rudé slunce vyšlo nad obzor a vyslalo do kraje první paprsky dalšího dne…
A my vstali a vyrazili nahrávat letošní etapovou hru.
Ten den jsme strávili ve velmi hojném počtu v téměř profesionálním nahrávacím studiu, obklopeni potřebnou technikou a stejně potřebným chutným občerstvením. S nasazením jsme se ponořili do světa Inků, pyramid, pokladů, ale i intrik, zrady a nebezpečí. Propůjčili jsme své hlasy kladným i záporným postavám, vžili se do rolí a hráli. A hráli…
Peru, území bývalé incké říše, zůstávalo stále stejné. Čas, postrach moderních lidí, nad ním neměl žádnou moc…
Nad námi čas moc měl, ale přesto jsme během dne zvládli celých čtyřiapadesát stran textu převést do zvukové podoby a už se nemůžeme dočkat toho slavnostního okamžiku, kdy se první tóny úvodní melodie doprovázející náš příběh začnou rozléhat zaplněnou Vosárnou.
Věřím, že tento den si budeme navždy připomínat jako………………. úspěšný!
Eva Levorová


2008


Miřetín o Vánocích (Prosinec 2008)

Dne 18. 12. byl den vánoční schůzky nás vedoucích II. turnusu. Neřešily se problémy, nepracovalo se.
Všichni kdo přišli, měli možnost zhlédnout promítání krátkého filmu, skládajícího se z několika starších videonahrávek z okolí tábora a dění v něm. Kdo přišel, neprohloupil. Protože vidět sami sebe jako členy středního, nejmladšího či nejstaršího oddílu, jak hrajeme hry nebo plníme jeden z úkolů etapové hry, či jen vrátit se na chvíli zpět a zhlédnout miřetínské události časů minulých, většinu z nás příjemně zahřála u srdce.

Bylo krátce po Vánočních svátcích, když jsme se v neděli 28. 12. vydali „na otočku“ navštívit náš Miřetín. Brzy ráno naše výprava složená z Evy, Mirky a Honzy vedená neohroženým řidičem Markem vyrazila na cestu. Chvíli po našem příjezdu přijeli druhým autem i Jakub s Martinou. To, že nepůjde elektřina a nepoteče voda, jsme věděli, a tak se potvrdilo, že víc jak den za zimního počasí v Miřetíně nevydržíme =). Tábor byl v pořádku a žádné radikální změny jsme nezaznamenali. Co nás ale překvapilo, bylo samotné údolí zabalené do zimního obalu. Sníh bohužel nebyl. Avšak jinovatka na rostlinách, kusy ledu v Krounce nebo opadané listnaté stromy dávaly táboru zvláštní nádech, který mnozí z nás pocítili poprvé, protože nikdy předtím v „zimním“ Miřetíně nebyli.

To, co bylo třeba udělat, bylo bravurně zvládnuto. Pobyt v táboře jsme nakonec zakončili procházkou a „novoročním“ přípitkem dětským šampaňským (odporné višňové příchuti) u táborového Dubu (kde Evě plastový kelímek se šampaňským jejími palčáky proklouzl tak, že to vypadalo jako by s ním znechuceně mrskla o zem. Zkrátka o legraci nebyla ani v té velké zimě nouze).
Po občerstvovací zastávce v nedalekém městečku Polička jsme byli časem donuceni zvednout kotvy a vydat se na zpáteční cestu do Prahy.

Myslím si, že se výprava vydařila. Všichni zúčastnění, stejně jako já, z ní mají dobrý pocit a moc se těšíme na další návštěvu tábora, doufejme v hojnějším počtu.
Honza Vackář


Výstava (23. 11. 2008)

Jak bylo avizováno, v neděli 23. 11. jsme navštívili výstavu Prokleté zlato: 1000 let zlata Inků.
Na Malostranské jsme se sešli v počtu pěti nadšenců a vyrazili hezky pěšky po zámeckých schodech (jejich stáří záměrně neurčuji, neb v tom mám celoživotní zmatek) na Hrad. V prostorách purkrabství jsme během necelých dvou hodin shlédli vystavené exponáty a velmi „originální“ (čti „podivný / zmatený / amatérský / nicneříkající“) film o incké civilizaci.
Co říci závěrem? Načerpali jsme spoustu inspirace a nových informací o dávné civilizaci a zvolání: „Zlato. Třpytivé zlato. Lákavé zlato.“ – nám bude ještě dlouho promlouvat do snů.
Eva Levorová



© všechna práva vyhrazena

Autor: Kolektiv

Borovice.cz


Našli jste chybu ? Napište adminovi, budu rád :)